Zřeknutí se dědického práva

Dědic se může svého dědického práva předem zříci smlouvou uzavřenou se zůstavitelem, přičemž je možné zříci se dědického práva ve prospěch jiné osoby. Pro tuto smlouvu zákon vyžaduje formu veřejné listiny – notářského zápisu.

Důsledkem zřeknutí se dědického práva je, že se dědic smlouvou uzavřenou se zůstavitelem ještě za života zůstavitele vyloučí z dědění. Zřeknutí se dědického práva působí i vůči potomkům dědice, který se zřekl svého dědického práva, pokud není ve smlouvě ujednáno něco jiného. Zřeknutí se dědického práva je možné i ve prospěch jiné osoby, avšak má se za to, že takové zřeknutí platí, jen stane-li se tato osoba dědicem.

Dědic, který je nepominutelným dědicem, se smlouvou se zůstavitelem může zříci také jen práva na povinný díl. Pokud v takovém případě zůstavitel pořídí pro případ smrti např. závětí, nebude se nepominutelný dědic moci domáhat svého povinného dílu z pozůstalosti. Nepořídí-li zůstavitel pro případ smrti, nepominutelný dědic, který se zřekl jen práva na povinný díl, dědí jako dědic ze zákonné dědické posloupnosti.

Příklad:

Zůstavitel má dva syny, přičemž jednomu z nich již za svého života daroval byt a chtěl by, aby druhý byt, který vlastní, po jeho smrti zdědil druhý syn. Zůstavitel tedy uzavře s obdarovaným synem smlouvu o zřeknutí se dědického práva, v jejímž důsledku již tento syn (ani jeho případní potomci) nebude po zůstaviteli dědit ani si nebude moci činit jiné nároky na majetek z pozůstalosti.

Výňatek zákona:

§ 1484

Zřeknutí se dědického práva

(1) Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem; není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl; kdo se však zřekne jen práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti.

(2) Zřekl-li se někdo dědického práva ve prospěch jiné osoby, má se za to, že zřeknutí platí, jen stane-li se tato osoba dědicem.

(3) Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny; práva a povinnosti z ní však mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu.

Odmítnutí dědictví

§ 1485

(1) Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní dědic však jen, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu.

(2) Zmocněnec může za dědice prohlásit, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, nebo že dědictví přijímá, jen je-li k tomu podle plné moci výslovně oprávněn.

§ 1486

Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.

§ 1487

(1) Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí; má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.

(2) Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká.

§ 1488

Zemře-li dědic před uplynutím lhůty pro odmítnutí dědictví, přechází jeho právo odmítnout dědictví na jeho dědice a nezanikne dříve, než tomuto dědici uplyne lhůta k odmítnutí dědictví i po předchozím dědici.

§ 1489

(1) Odmítne-li dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné.

(2) K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle, kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, anebo že dědictví přijímá.

§ 1490

Vzdání se dědictví

(1) Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice; učiní-li tak nepominutelný dědic, vzdává se tím také práva na povinný díl s účinností i pro své potomky. Souhlasí-li i druhý dědic, použijí se obdobně ustanovení § 1714 až 1720; nesouhlasí-li však, k vzdání se dědictví se nepřihlíží.

(2) Byl-li dědic, který se dědictví vzdal, obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření.